Deník z Dolomit II

Když jsme se (téměř) všichni naložili do auta, vzadu sedí děda, vedle něho lidské svršky pod tlakem, Slávka jako supervisor mezi dětma uprostřed, neteř Evita (4roky) vlevo a Liza (2roky) vpravo, není vidět akorát šofér(=Veruša) s fotografem.

Po příjezdu jsme šli omrknout nejbližší osvětlenou sjezdovku (Pozza di Fassa, 1300-1700mnm), byly zhasnutý světla a na místě dojezdu solidní jazero, na parkovišti černo, ale začínalo sněžit. V téhlé fotce vidí moje máma intergalaktický koráb :-)

Vybavení apartmánu velmi solidní, jenom nevím k čemu ta napařovací žehlička, zbytky vosku z žehličky jsem musel složitě vypálit a utírat do novin s obrázkem (tuším nově zvoleného předsedy ČSSD). Čímž jsem získal výhodu na rychlosti ve sjezdu pro další dny.

Anděl strážný a Lisa, která už sama dokáže několikrát vyjet na vleku-pomě, občas se jí stane, že neodhadne vzdálenost k výstupní stanici a vystoupí radši předem. Stát na lyžích jí nedělá problémy, bohužel ani při pádu, kdy klidně pokračuje dál vleže. Sjet umí nádherně, jenom si ještě nedělá hlavu s brzděním a obloukama a zatočí většinou až před ochranou sítí. Obě holky vydržely několik jízd, Evita několik hodin, ovšem u toho spořádala vždy značnou část z motivačního programu. Ceník odměn (1 jízda = 1 bonbon nebo kus čokolády, více jízd= větší kus čokolády). Takže když měl někdo prázdnou kapsu, nezbývalo než sjet delší sjezdovku několikrát a doufat přitom, že potkáte někoho s proviantem. Evita taky nerada zatáčí, možná je to lyžema nebo jenom rychlostí (pomalu to taky nikoho nebaví). Dali jsme s E. i boardercross, E bez zatáčky a jela jenom kvůli kopčekům. Potom jsem změnil motivační program tak, že za každou objetou vlaječku bude odměna, jinak už nemůžeme na kopčeky lebo nevieme lyžovať. No, ale po pár hodinách toho měly obě dámy dost a radši se schovávaly na ihriskách a v Babylandech.

Některý dny, zvláště po začátku pobytu sněžilo, byla tma a lezla mlha, bylo sice málo lidí, ale taky bylo málo vidět.

Některý dny bylo zase nádherně a podle orientace svahu sluníčko pěkně natavilo horní vrstvu sněhu a na tomhle severním to zrovna jelo moc hezky.

A tam jsme zkoušeli zaříznout oblouky (na fotce Veruška) a byla to velká zábava.

To su já.

Motorová myš=Slávka statečně střídala lyže, děti a prkno.

Toto je Zdeněk (kvůli přijímacímu pohovoru do školy na Ox. přijel o pár dnů později solo), potkal jsem ho až po uzavření lanovky nad údolím, přiblížil se ale tak rychle, že než jsem stihnul vyndat foťák a zaznamenat dynamické foto, už stál ten pán ve smokingu přede mnou.

Když utichne tichý ševel motorů lanovek, kabinky se naposled zhoupnou a zastaví se večer nadobro, na spodní stanici lanovky se otevřou mohutná vrata a ony vylézají z děr...příšery! (Bellamonte-Predazzo, sulla seggovia Piavac, 1800mnm)

Ke konci týdne se opět začaly stahovat mračna a byla zima, a začal padat prašan. Jinak při každém přeletu nějakýho mraku všechen sníh zmrznul a kolena bolela a oči neviděly, proto jsme se občas v oblačným dni naháněli s mrakama mezi sjezdovkama, jenom abysme mohli jet za světla po měkkším.

Všichni rázem a rádi zapomněli na řezané oblouky, Veruša popadla hůlky a snad jako jediní jsme se vozili po 15cm prašanu na černé Diretissima, Bellamonte-Predazzo. Sice nebylo zase nic vidět a museli jsme jezdit kolem tyček po kraji, ale byla to paráda.

Bohužel sníh nenapadl jenom na sjezdovky, ale i na cesty, a padat nepřestal a padal stále dál a dál. O řezaných obloucích si mohla nechat zdát i auta. Náš výlet při zpáteční cestě na trase Bolzano->Cortina d`Ampezzo (70km, 2 sedla přes 2150mnm) se protáhnul na 5hodin. Naložený Fiat Ulysse (m>2t) se jakžtakž vyškrábal, naložená Š.Octavia (2.0TDi) měla problém a z jedné zatáčky se nemohla vyškrábat. Inu, jala se couvati a hledati ufficina di servizio pro řetězy. Kupodivu nějakou našli, jenomže pan servisman byl v sobotu ještě značně pod vlivem a někde zapomněl klíče od ufficiny, kde měl čtečku platebních karet, takže museli ještě jinam pro trochu peněz. Rozdílů mezi auty jsme našli několik:

- Fiat má kola v rozích karoserie a náklad mezi nima, náklad spočívá i na přední (hnané) nápravě, kdežto Octavia měla naložený kufr za zadní nápravou, který s ní může cloumat, navíc přítlak na přední kola Octavie v kopci je tak oslaben.

- Fiat měl hlubší sněhové lamely na pneumatikách než Octavia

- Fiat (zážeh. 2.0 16V) má nižší kroutící moment při běžném stylu jízdy v kritických chvílích v kopci a v zatáčce, proto je méně citlivý na podkluz při sešlápnutí pedálu

- Fiat jel před Octaviou, vybíral si poslední možnou stopu v čerstvém prašanu (i za cenu sklápění zrcátek a jízdu při stěně)

Tohle byla odměna, vypadá to, že sníh tu bude alespoň do května, sedlo=passo Falzarego (2109mnm), zůstala tu ještě vojenská technika z II. světové vojny a památník na posledního vojína, který průsmyk statečně bránil. Vzhledem k tomu, že při čtení nápisu se musel Zdenda prodírat metrovou vrstvou prašanu a pán z lanovky pojídal voskové svíce jako poustevník na majáku, to asi nebyla zase taková sranda bránit průsmyk a bojovat v zimě. Dočetl jsem se, že o ještě 2km vedle, směrem na passo Valparola vojenskou techniku posbírali, čímž položili základ vojenskému muzeu. V létě se tu třeba lozí na okolních skalkách, nyní v zimě tu ale provozují další, velmi ekologické, sporty, jimž vévodily vozy Subaru Impreza a Audi S3 quattro. Při čekání v sedle se několik takových objevilo, obkroužili směrové ukazatele, vrátili se zpět odkud přijeli a za pár minut tu byli znova.
Taková pěkná projížďka určitě pěkná i v létě, kde projedete alespoň 100 serpentinových zatáček na 100km vede od Bolzana po SS48, přes Vigo di Fassa, Canazei, Passo Pordoi (2239mnm) a zmíněné passo Falzarego, stále po SS48 až do Cortiny d´Ampezzo (dějiště zimní olympiády z roku 1956). V létě výlet na 2-3 hodinky (autem), v zimě na 4-7hod. Možná se dá i na kole, ale určitě jsou i bezpečnější a hezčí trasy. No a mimochodem tudy vedla 19.etapa Giro d´Italia, 2006.